THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tato glosa budiž brána jako první pokus o zhodnocení některého z četných domácích zinů na stránkách MetalManie. Rádi bychom se v budoucnosti této činnosti věnovali ve zvýšené míře, jelikož si klademe za povinnost seznámit vás se zinařskou nabídkou. ať už v klasické papírové anebo v elektronické(rozuměj internetové) podobě. A jelikož náš seriál o zinech právě startuje, jako premianta jsem si vybral rovněž úplnou novinku. Cti být prvním z prvních se dostalo prvnímu číslu magazínu Plazzma, jehož (téměř) výhradným tvůrcem je Petra Frinta, kterého určitě mnozí znáte z působení v jednom nejmenovaném rockovém časáku jménem Spark.
No tak úvodní omáčku máme za sebou a jde se číst! Co (určitě nejen)mě ihned po zakoupení Plazzmy upoutalo, byla jeho, pro mnohé metlouše hůře stravitelná obálka. Neznát obsah Plazzmy předem, určitě byl podlehl dojmu, že se jedná o nějaký plátek pro mladé, kteří jsou jakseříká IN, kteří jsou každý víkend na nějakém veselém tripu s tabletkou extáze v pusince, zkrátka, že vidím další Reflex, hehehe. Každopádně přiznávám, že se mi obálka (včetně loga) velmi líbí a musím ocenit snahu autora o neortodoxní postupy v tvorbě vzhledu Plazzmy. Apropo obálku a vůbec celý vzezření má na svědomí jistý Uproar. Zasvěcení určitě vědí, že jde o tvůrce webového serveru Marast Jak Cyp. O to více mě překvapuje velice kvalitní provedení Plazzmy, když si uvědomím, jak vypadá Marast. Ovšem tu (pokud dobře hádám) Kajlý Minók v úvodníku a tiráži si dle mého skromného názoru mohl autor klidně odpustit. Ještě jsem zapomněl říct, že Plazzmu získáte ve formátu A4, což určitě nepotěší dámy toužící po exklusivním formátu krásně zapadajícím do jejich exklusivních kabelek, chichichi. Ani se však nechce věřit velmi příznivá cena (40 kachlí) za tiskovinu vytištěnou na tak kvalitním křídovém papíře a v tak kvalitním provedení, a to si ještě musíme uvědomit, že Plazzmě určitě nebude nikdo platit za uveřejnění rozhovorů, natož recenzí a o dobře výnosné reklamě ani nemluvě. Petře, jak to děláš?
Ale pojďme k obsahu … Ten tvoří z velké části prevážně rozhovory a to s takovými jmény jako například Opeth, My Dying Bride, Anathema, Orphanage, s producentskou legendou Flemmingem Rasmussenem anebo se šéfem Peaceville records Hammym. Rozhovory jsou to vesměs velice zajímavé a jejich přečtením se dozvíte o aktérech mnoho nových věcí, které jste určitě předtím nevěděli. Petrovi novinářské zkušenosti jsou při kladení otázek znát a můžu říct, že všechny rozhovory (poctivě jsem si je přečetl) mají příjemný spád a v některých případech i přes svoji rozsáhlou délku rozhodně nenudí. Právě naopak. Rozhovory jsou díky zkušenostem jejich autora jednoznačně nejsilnější stránkou Plazzmy. Nechybí ani obsáhlá reportáž z Wacken Open Air 2001, sice již staršího data, každopádně je to určitě záležitost, kterou si každý rád přečte i s odstupem času.
Co my však u všech sporadicky vycházejících periodik přijde jako zbytečné mrhání místem (a nevyhnul se tomu ani právě hodnocený rarášek), jsou různé news, novinky, prostě tomu říkejme, jak chceme. V mnoha případech se právě díky již uvedené sporadičnosti stávají tyto zprávy neaktuální a beztak si je každý už mnohokrát přečetl v jiných periodikách, zejména na internetu, který je díky své flexibilitě pro okamžité sdělování novinek jako stvořený. Další důležitou stránkou jsou recenze, i když v tomto případě mě napadá známe rčení, že někdy méně znamená více. Petr se zaměřil většinou na krátké recenze tvořící několik (ačkoliv občas velmi zábavných až ironických) vět a někdy se ani pořádně nedovíte, co která kapela hraje. Výjimku tvoří recenze reedic, které jsou svojí délkou rozsáhlejší. Velice mě však pobavila jedna „recenze“ demonahrávky (pravděpodobně) domácí kapely ENURENA NOCTURNA. Doslova cituji: „Takto ne, přátelé!“ a s tím se musíte spokojit, hehe.
Zajímavou rubrikou se pro mě stala ta s názvem „Zajíc v pytli“, kde budou představovány raritní a pirátské nahrávky vždy jedné konkrétní kapely. Tentokráte padla volba na norské ochlasty Mayhem. Pro Mayhem fanatiky (ahoj Shnoffe!) můžu jen doporučit!
Domácí trh byl tedy obohacen (a to doslova) o další zin, jenž se svým provedením a pojetím vymyká ze stadnardní linie a jehož pořízení vám můžu vřele doporučit. Za těch 40 korun získáte víc než dost! Držím palce jeho autorům, ať nás na další vydání nenechají čekat příliš dlouho …
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.